„Pravda zůstává skrytá, překroucená a z nejrůznějších důvodů je velmi obtížné se k ní dobrat.“ – citace z knihy, str. 159 –

Hned zkraje příběhu jsme seznámeni s jednou českou vískou s krásným názvem Mokropsy. Bohužel však příběh nezačíná ničím radostným – Prokop nalezne v řece mrtvolu své sestry. Zážitek je to naprosto otřesný a téměř okamžitě je jasné, že se po stopách vraha vydá Prokop na vlastní pěst. Kvůli objasnění okolností vraždy se vypravuje do nedaleké Prahy, která je v románu popisována jako město dvou tváří – neskrývá blahobyt panstva, ale ani chudobu a bezbožnost spodiny, což mě mile překvapilo. Sic je Praha v tomto období brána jako vzkvétající metropole, nicméně v každém větším městě je ještě více patrný rozdíl mezi jednotlivými vrstvami obyvatel.

Musíme si říci, že nalézt vraha Mařeny není vůbec jednoduchá záležitost. Byla to totiž dívka, jak se slušně říká, do větru. A s tím si není radno zahrávat. Ačkoliv je z vraždy ihned po vyjmutí těla z vody určen jeden z obyvatel vesnice, jeho obvinění je dosti podivné. Smrt mladé a zdravé dívky vyvolala v malém vesnickém společenství, kde se všichni navzájem dobře znají, velké pozdvižení, navíc, když je jasné, že vrahem je jeden ze sousedů, jeden z nich. Vesnice se od vrchnosti dočkala oficiálního vyšetřovatele v podobě otce Štěpána. Ten je naprosto geniální, sympatický a na vše jde zpříma a logicky. Krok po kroku, myšlenku za myšlenkou nám odkrývá své umění v nalezení pravdy. V tom, co dělá, je opravdu moc dobrý, a i čtenář nakonec uzná, jak skvěle do sebe jeho vyšetřovací teorie zapadají.

Kdo měl důvod Mařenu zabít? Nebo snad šlo o nešťastnou nehodu? Celým zvratem ve vyšetřování bude čtenář opravdu zaskočen.

Knížka Vyplavená smrt se mi moc líbila, příběh je sice rozebrán na pouhých 200 stranách, ale zato je zcela jasné, kdo, co a z jakých pohnutek učinil. Bavily mě také použité nadávky, které jsou opravdu povedené, například: hnojokyd, kolohnát, trupec, potrhlík či psotník.

Autor: Denisa Šimíčková